glosa: Kino vs. (Ne)PRAVDA a Husiti

Jako divák mám rád, když se mi v multiplexu podaří být v tom největším sále úplně sám. Dost často se totiž stává, že při sledování filmu (především v multiplexech) narazíme na ne zrovna slušné diváky, kteří po celý film ruší ostatní v sále svým hlasitým projevem. Tudíž když začalo promítání animovaného filmu Husiti od poměrně známého tvůrce animovaných snímků Pavla Koutského (Dějiny udatného národa českého) a já byl v sále úplně sám, těšil jsem se, jak si snímek patřičně užiji. To jsem ale nevěděl, co mě čeká.

Husiti začínají a obraz na plátně je velmi rozmazaný. Přemýšlím, zdali se nejedná o záměr tvůrců, ale po pěti minutách stále nic nevidím, a tak se rozhodnu vyhledat odbornou pomoc. Chvíli mi trvalo, než jsem našel správný východ, jelikož všechny dveře ze sálu byly zavřené a já si připadal jako v bludišti. Když se konečně dostávám ven, nemohu najít nikoho, komu bych o závadě řekl. Po chvíli vychází z jiného sálu pracovník multiplexu a já mu povídám o závadě na plátně. On vše nahlásí, já se vracím zpět a usedám do sedadel ve chvíli, kdy je z filmu už zhruba patnáct minut pryč. Do sálu přichází jiný pracovník, tak se ho slušně ptám, zda by film nemohli pustit od začátku. On mi ale velmi nepříjemným tónem sdělí, co si jako myslím, že je to celé naprogramované, nic se znovu pouště nebude a odchází pryč. Mně tedy nezbývalo nic jiného, než s velmi vzteklou náladou sledovat snímek dál.

Vztek ale při sledování Husitů neopadá. Historický příběh je totiž pojat jako satira všech současných možných klišé. Od kritiky novinářů, církve, přes současné youtube "umělce", kdy snaha pomocníků Mlhoše a Zaboje znemožnit Husa jeho rapujícím výstupem, připomíná úspěchy Metrixe či Niki Tučkové, kteří absolutně neumí zpívat, popřípadě rapovat, ale lidé hojně navštěvují jejich koncerty a prosí o autogramy. Kritika sahá ještě dál. Až k satiře samotných Čechů a prostého lidu, který nejen že je přeci snadno ovladatelný, ale pro kus žvance zadarmo by se i pobil. Z příběhu se vytratila jakákoliv snaha o historii, Jan Hus je zachráněn a vše je nakonec úplně jinak. Celé je to rámováno výroky Jana Husa, že nejdůležitější na celém světě je pravda, ale po jeho emigraci Husovi pomocníci šíří samou lež. A vtipy jako Hustown ad. nevyvolají ani úškleb na tváři. Pro koho je tedy vlastně film určen? Pro děti? Pokud nějaký učitel vezme své žáky na tento snímek, bude jim pak muset celý školní rok tlouct do hlavy, jak to bylo ve filmu všechno špatně. A pro dospělé? To těžko.

recenze: Vyprávěj Příběh kmotra

V současné české produkci je velmi málo snímků, které by se pokoušely reflektovat současné dějiny českého státu. V ostatních zemích Evropy tomu tak není a často se jedná o divácky úspěšné filmy. U nás se o potencionálním úspěchu takového tématu mohl přesvědčit Petr Jákl ml., kdy na jeho snímek Kájinek přišlo za první víkend projekce rekordních zhruba sto dvacet tisíc diváků. Televize Nova v roce 2008 uvedla seriál Expozitura, který vycházel ze skutečných kriminálních událostí okolo Berdychova gangu. Tento seriál také zaznamenal poměrně vysoký divácký úspěch. Proto není divu, že do kin přichází snímek, který se pokouší zrekapitulovat události okolo jednoho z nejznámějších porevolučních pražských mafiánů Františka Mrázka (ve filmu jako František Vedral), který před převratem začínal jako vekslák.

Snímek vznikl na motivy velmi populární knihy Jaroslava Kmenty Kmotr Mrázek pod taktovkou režiséra Petra Nikolaeva. Ten se rozhodl obsadit do ústřední dvojice oblíbené herce Ondřeje Vetchého v roli mafiána Vedrala a Lukáše Vaculíka v roli policisty Cejthamla, jež se po celou svou kariéru snaží dostat Vedrala za mříže. Snímek nejvíce troskotá právě na ústřední dvojici. Ondřeji Vetchému je opravdu těžké jakkoli uvěřit roli zlého mafiána a i když v rozhovorech velmi rád říká, jak je schopný se do postav maximálně vcítit, zde se mu to zdaleka nedaří. Jeho herecký výkon ve vážných scénách působí jako odříkaná báseň bez většího procítění. Postava Lukáše Vaculíka zase představuje jedno velké chodící klišé. Tudíž Příběh kmotra, který staví na napětí mezi policistou a mafiánem, v tomto směru nefunguje.

Co se týče případu samotného, nedostaneme žádné objasnění událostí a nedozvídáme se nic nového. A i když se natáčení zúčastnil odborný poradce vyšetřovatel ÚOOZ Hynek Vlas, který případ Františka Mrázka vyšetřoval, je velmi těžké uvěřit, že se snímek snažil o reálné zobrazení tehdejších událostí. Podobně jako tomu bylo u snímku Kajínek, i zde se více sází na technické zpracování. Všechny ty vizuálně zajímavé zrychlené a zpětné pohyby kamery nejsou ničím jiným, než snahou rozpohybovat poměrně chudé a přímočaré vypravování. Samotného tématu okolo Františka Mrázka ve filmu nebylo nijak zásadně využito a celý příběh působí jako pouhé lákadlo diváků do kin. Komentář Lukáše Vaculíka, který k nám po celý film promlouvá, a struktura vypravování připomíná epizodu z oblíbeného seriálu Vyprávěj, kterému zde chybí romantická zápletka.

zápisek z festivalu: Proč já to nedočetl do konce

Když to tak vemu, popisovat pěkný zážitky z festivalu, jak filmy byly krásný, záživný a poučný a že se ani jedno promítání nějákým šílenym způsobem nepodělalo by byla lež, a hlavně asi pro vás dost nuda. Pro mě nejšílenějším zážitkem bylo promítání filmu Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid od Karla Vachka. A rozhodně za to nemohl jenom samotný film, ale třeba atmosféra v kinosále i mimo něj. Ale to bych předbíhal, začnem pěkně popořádku a proto vám zlehka nastíním synopsi k filmu, s mým menším komentářem v závorkách.

"FilmROMÁN o mimozemských civilizacích (tady jsem přestal číst, pač když jsou někde mimozemšťani tak mi to stačí abych to musel vidět, což se ale ukázalo jako největší chyba), které žijí nejen ve vesmíru, ale i na planetě Zemi. Snímek, klasika českého dokumentu, uvozozují citace ze slavné operety Mam'zelle Nitoche (nemám páru o čem je řeč), kterou konfrontuje prostředí kláštera, divadla a kasáren. Do nich vstupuje i režisér (možná stojí za to říct, že režisérovi dnes už je 72 let), který chce poznat a pojmenovat tenkou hranici mezi niternou vírou v Boha a institucionalizovaným náboženstvím (na druhou stranu slova jako bůh a náboženství mi stačí abych se k takovýmu filmu nepřibližoval a slovo institucionalizovaným nejsem ani schopnej přečíst..proč já to nedočetl do konce)."

Takže jsem po strohém přečtení synopse s menším nadšením vyrazil na film. Vzpomínám si, že mě celkem odrazovala 199 minutová stopáž, ale trošku se považuju za otrlého diváka, který ze sedmi a půlhodinovýho Satanskýho tango viděl už dohromady tři hodiny. S kamarádkou zabíráme místa blízko dveří, pač co kdyby to nebylo ono, tak tam přece nebudem celou dobu. Po chvíli se ale ukázalo, že za náma sedí sám autor filmu a jeho blízcí přátelé a známí, kteří jsou všude okolo nás. Útěk se už najednou zdál býti trochu trapný. Nejvíc mě zaujala rodina, která seděla před náma, co si na film vzala dost malinký děti. Celý film rodičům lezli po hlavě a přehazovali si jak míče při volejbalu. Pač samozřejmě děcka jsou v odhadu na to jestli je film nudnější bo ne bystřejší než my, co už máme nějaký věk a oko na film. Tato rodinka měla s sebou asi nějakou známou, která byla minimálně opilá a trpěli ji její výkřiky před i při filmu.

No nic film se rozjíždí a já se snažím ty uřvaný děcka a šilenou slečnu ignorovat. Za mnou se ale rozeřve Vachek a huláká na celé kino: "Vypněte to, vypněte to! Co to je s tím zvukem!". Film se vypíná a my čekáme asi deset minut než se to znovu nahodí. Sice slyším pana Vachka jak říká že zvuk není o moc lepší, ale jeho kamarád ho krotí a povída, že lepší to tady asi nebude. Pro mě rozhodně nebylo. Zjištění, že film není moc o mimozemšťanech, ale o bláznivých věřících, a to opravdu těch hodně bláznivých, senzidebilech...teda senzibilech a podobných kreaturách, které ve mě vyvolávají pocity šílenosti a vzteku. Mimo to se přetrhla páska. Vydržel sem ty šílenosti poslouchat hodinu, ale můj duševní stav byl tak narušen, že jediné co ho v tu chvíli mohlo spravit byl Big Tasty Bacon z McD, takže beru roha (moje kamarádka zůstala dokonce za což ji hrozně obdivuju). 

Mě to nedalo a po hamburgeru se vracím na diskuzi s autorem filmu. Ta ale byla rušena nějakýma třema ožralýma kreténama, kteří ve dveřích vyřvávali věci jako: "Píčo!! Tady už má dávno běžet něco jinýho." Já, zvědavý a v domněnce, že moje svalstvo by je mohlo odehnat, se běžím mrknout. Než tam doběhnu nějací silní muži a jedna slečna jim rozbili kapánek obličeje. Když sem tam doběhl, slečna plná adrenalinu se rozhorčí a řve na mě: "To je hrůza, chlapi jenom koukaj a já tu ty parchanty mlátím." Moje maskulinita byla najednou v hajzlu.

Takže asi tak...

(MFDF Jihlava 2011)